Exkurze do Osvětimi

Pokud někdo projíždí Osvětimí, zdá se mu, že je to takové normální město, ale za branami koncentračního tábora už to normální není. Řekl bych, že to až hraničí se šílenstvím. Když jsem poslouchal a viděl, co se tam dělo, řekl jsem si, že ti lidi, co tábor vedli, a příslušníci SS nemohli být normální. Přijde mi to jako opak psychiatrické léčebny. Tam doktoři a psychiatři dohlíží a léčí psychicky nemocné lidi. V koncentračním táboře je to naopak. Tam blázni a šílenci, ale horší jak v blázincích, sice dohlíží, ale neléčí, nýbrž zabíjí davy normálních nevinných lidí. Bylo to hrozné. Takové věci prostě nejdou odpustit a bude se na ně doufám poukazovat další desetiletí, aby se to už nikdy neopakovalo.

Ondra

Když se řekne Osvětim, vybaví se mi fotografie čtyř velmi podvyživených chlapců, na kterých byla jen kost a kůže. Dále mne zaujaly dvě tuny vlasů a mnoho bot. Ve sklepech to vypadalo strašidelně. Jsem ráda, že jsem se narodila později.

Jana

Když jsme tam přijeli, tak jsem si myslela, že to bude v pohodě. Tak taky jo, ze začátku, když jsme chodili do těch místností, tak tam od začátku byl hrozný vzduch. Byl tak vydýchaný, že jsem si myslela, že se každou chvíli vyvrátím. Nejhorší na tom všem byla ta místnost s těmi věcmi, bylo to tak divné, takové… nevím, jak to popsat. To nejde popsat, jaké to tam bylo. Každý by si to tam měl projít sám, protože já to popsat prostě neumím. Ale kdyby mi někdo řekl, že jedem do Osvětimi, tak bych řekla, že tam nejedu.

Markéta

Hned jak jsme vstoupili na místo, kde jsme začali naši prohlídku, jsem měl zvláštní pocit. Pršelo, mrzlo, vál chladný vítr a mně před očima přeběhlo několik záblesků mých představ, jak to asi vypadalo za 2. světové války. Občas se mi vybavilo, že jsem jeden z vězňů. Když jsme procházeli místnostmi, kde byly na velkých hromadách věci vězňů, když nám průvodkyně vykládala, jak to tam chodilo, při některých chvílích jejího výkladu to vypadalo, jako kdyby vzpomínala (možná jsem ten pocit měl jen já). Duševně mě doslova drtilo, když jsem se dozvěděl, že ti vězňové na tom byli mnohem hůře, než jsem si původně myslel. Že tam byli mučeni při výsleších, mě vůbec nenapadlo, a že se konaly ty falešné procesy, které měly už předem jasný výsledek. Bylo to hrozné. Člověk by si kladl otázku: „Jak tam někdo může přežít?“

Lukáš

Na mě nejvíce působilo, jak jsme si ráno pouštěli film o té Osvětimi. To jak pitvali ty děti a všude mrtvá těla, to nezapůsobilo zrovna dobře na můj žaludek. Později Osvětim na mne působila spíše jako nějaká věznice. Ostnaté dráty všude okolo, věci na popravy, při kterých umíraly tisíce lidí. Byl to nepříjemný zážitek, při kterém jsem si vážila toho, co mám teď a že jsem v té době nežila. A pohledy všech ostatních lidí, třeba při procházení kolem vlasů, bot, brýlí a plno jiných věcí, mi napovídaly, že mají podobně nepříjemné myšlenky jako já.

Denisa H.

To místo bylo hrozné. Jako ne že by se mi to líbilo, ale aspoň jsem se nad tím zamyslela, jaký máme život my a jaký život měli oni v tom koncentračním táboře. Nejprve se mi tam vůbec nechtělo. Cestou tam jsem se celkem nudila a přemýšlela jsem o tom videu, které nám pustila paní učitelka hodinu předtím. Dojeli jsme na místo a dostali jsme sluchátka a ještě nějaké zařízení, abychom slyšeli průvodkyni. Jak nám to všechno říkala, co se tam dělo, tak jsem byla ráda za to, že jsem tam nemusela být v té době jako ty děti a ostatní. Když jsem viděla tolik těch vlasů a hlavně těch bot, když jsem viděla ty malinké botičky, tak jsem se málem rozbrečela. Myslím si, že bylo dobré, že jsme tam byli, protože jsme si uvědomili, jak se chováme. Měli by tam jet všichni! I ti, kteří mají ve škole problémy. No prostě ti hajzlíci, aby si uvědomili, co se tam dělo.

Denisa N.

No jak jsme tam přijeli, byl to vcelku hnus. Nedělalo to nikomu dobře. Ten pocit byl strašný, všichni byli potichu a ta průvodkyně to říkala tak vážně. No a jak nám popisovala, co se tam dělo a co s nimi ti Němci dělali, tak jsem si uvědomil, jací parchanti byli ti Němci.

David