Náš návrat do 1. třídy

 

V úterý 15. 3. jsme šli do 1.A. Vůbec jsme nevěděli, co nás čeká. Vešli jsme do třídy a ti malí na nás tak vystrašeně koukali, jak na někoho z jiné planety. Pak si začali losovat naše jména. Byla celkem sranda, jak oni byli malí a my velcí. Vylosovali jsme si téma a začali psát…

 

Když jsme přišli do 1.A, postavili jsme se před tabuli, paní učitelka obešla všechny prvňáky a každý si vzal jeden lísteček. Na každém lístečku bylo jedno jméno. Mě si vybral Pavel Fojtík. Ze začátku moc nemluvil, ale pak měl nápadů víc než dost. Na konci to chtěl ještě rozvíjet, ale už nebyl čas. Jinak Pavel byl úplně v pohodě, byla s ním sranda. Zeptal jsem se například, kde bude žít drak, a on řekl, že tady, a ukázal na papír.

 

Než jsme šli za prvňáky do 1.A, tak jsem měla trochu strach z toho, co se bude dít. Když jsme tam přišli, tak mi připadalo, že jsou nějací malí, i když jsou to prvňáci. Než jsme měli psát nějakou tu pohádku, tak si nás museli vylosovat. Mě si vylosoval Radek. Radek byl dost šikovný, měl dobré nápady a moc rychle diktoval, tak jsem mu řekla, ať aspoň zpomalí. Nakonec jsme napsali dost dlouhou pohádku a dost se mi to líbilo.

 

Včera jsme se vydali do třídy prvňáčků. Nikdo z nás nevěděl, co nás čeká. Všichni se smáli, protože nevěděli, co říct. Obávala jsem se, kdo si mě vylosuje, ale oddechla jsem si, když si mě vylosovala holčička s kudrnatými vlásky, jmenovala se Renča. Ze začátku jsme toho moc nenamluvily, ale postupem času jsme se rozkecaly a papír se začal plnit. Renča byla úplně super. Byla jsem ráda, že si mě vylosovala, a slíbila mi, že mě bude chodit navštěvovat.

 

Šla jsem do první třídy. Když jsem tam přišla, připadala jsem si velká. Asi poprvé. Bylo to fajn. S mým prckem byla sranda. Vylosoval si mě, takže jsem si nemohla vybírat, ale byla jsem spokojená. Sice jsme toho moc nenapsali, protože Tim si chtěl kreslit, a tak nakreslil hrad, tulipán a sluníčko. Sice to zabralo tři čtvrtiny papíru, ale aspoň jsme tam něco měli.

 

Mojí novou zkušeností ve škole bylo, jak jsme šli s prvňákama psát pohádku. Přišli jsme a připadala jsem si už teď jako v pohádce. V pohádce o Sněhurce. Každý prvňáček si vylosoval svého deváťáka a já dostala opravdu hodně milou holčičku jménem Niki. Dostaly jsme název pohádky a Niki každou chvilku chtěla nakreslit obrázek a já ji přemlouvala, že to nejdříve napíšem. Nakonec jsme to společnými silami nějak napsaly a Niki si pak kreslila a spokojené jsme se rozhlížely po těch vtipných rozdílech mezi malými a velkými.

 

Vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu. Když jsme vešli do třídy, měl jsem strach z neznáma. Ale bylo to úplně v pohodě. Vylosoval si mě sympatický prcek a sranda začala. Měl jsem štěstí, že jsem čapnul zrovna ukecané děcko…

 

Když jsme v úterý šli do 1.A, vůbec jsem nevěděl, jestli se s nimi bude dát o něčem mluvit. Martin mě vylosoval jako prvního, Chvíli jsem s ním kecal a pak jsem se začal ptát. Zjistil jsem, že Martin má nejoblíbenější barvu hnědou a že má rád Spidermana a medvědy.

 

15. 3. jsme šli s naší třídou do 1.A. Děcka se nás ze začátku bály. Potom si mě vylosoval nějaký kluk Lukáš, ten se ze začátku styděl a nechtěl nic říct, ale pak se rozkecal a někdy jsem ani nestíhala. Napsali jsme úplně drsný příběh a potom jsme se skamarádili.

 

… Byl jsem ve dvojici s holčičkou, která byla ze začátku hodně nervózní, ale pak se rozpovídala, a tak jsme napsali i docela dlouhý příběh…

 

Práce v hodině v 1.A mě bavila. Bylo zábavné pracovat s prvňáky, protože jsou hodně sví a dokážou vymyslet neuvěřitelné věci. Sice ze začátku byli trochu nedůvěřiví, ale po chvíli už se normálně bavili a vymýšleli. Někteří si vymysleli i obrázek, a tak ho k textu namalovali. Takovou hodinu bych si klidně zopakoval.

 

A co jsme vytvořili?

 

O velikonočním zajíčkovi, který ztratil vajíčka

Byl jednou jeden velký zajíc, který byl hnědý a měl velké uši. A ten zajíc bydlel pod malou trávou. Nosil hnědé kalhoty i triko a boty měl hnědé též. Přišly zajícovy oblíbené Velikonoce, a tak si udělal 9 velikonočních vajíček (9 bylo zajícovo oblíbené číslo). Jedno vajíčko bylo bílé, druhé červené a tak to šlo dál. Jednoho krásného dne ale medvěd ukradl všech 9 zajícových vajíček. Medvědovi to bylo líto, ale bez vajíček nemohl slavit. Když zajíc zjistil, že nemá vajíčka, šel hledat. Musel chodit pěšky, protože neměl auto. Hned šel za medvědem a ten mu řekl, že je má určitě někde doma. Věděl, že je doma nemá, a tak šel za liškou. Od ní se dozvěděl, že je ukradl medvěd. Zajíc šel znovu za medvědem. Když tam dorazil, naštvaně řekl. „Vrať mi moje vajíčka, vím, že je máš.“  Medvěd mu je vrátil a omluvil se. A zajíc měl dobré srdce, a tak se dohodli, že budou oslavovat spolu.

Martin Horečka a Tomáš Haviar

 

Jak se víla Sněženka nemohla probudit

Sněženka byla krásná, hodná princezna. Žila v lese s pohádkovými zvířátky. V nedalekém hradě však žila zlá čarodějnice, která chtěla Sněženku proklít za to, že byla moc hodná. Jednoho dne šla Sněženka na procházku na pole. Šla si tam natrhat kytičky. Zlá čarodějnice měla magickou kouli, kterou viděla, kde se Sněženka nachází. Zlá čarodějnice poslala na Sněženku své zlé otroky, aby ji zajali. Sněženka utíkala někam pryč, sama nevěděla kam. Zlí otroci ji sledovali a za chvíli ji dostihli a dopadli. Sněženku zanesli k zlé čarodějnici. Čarodějnice Sněženku zaklela temným kouzlem, po kterém se Sněženka nemohla probudit. Zvířátkům se to nelíbilo a vydala se Sněženku zachránit. Zvířátka se dostala do hradu, aby pomohla Sněžence. Zvířátka zahřála Sněženku svým kožichem tak, aby se Sněženka mohla opět probudit. Zvířátka vzala ještě zlou čarodějnici do jeskyně, odkud se nemohla nikam dostat a ani nemohla z jeskyně vyjít. Zvířátka a Sněženka se vrátily šťastně a spokojeně domů. Zvířátka a Sněženka spolu žily až do smrti a Sněženka opět mohla rozdávat svou radost celému lesu. Avšak zlí otroci se chtěli pomstít, a tak napadli les, ve kterém zvířátka se Sněženkou žily. Zvířátka vylezla na stromy a na zlé otroky seshora seskočila. Zlí otroci rázem umřeli. Až teď mohly zvířátka a Sněženka žít v klidu bez žádného strachu ze zla.

Simona Sotorníková a Radek Střalka

 

Jak chtěl drak sežrat Frenštát

Drak žil v lese za sedmero horami a sedmero řekami a potřeboval hodně lidského masa. Drak měl 3 hlavy a na každé dva rohy, měl 2 oči a velké zuby. Zubů měl 20. Měl 2 ruce s ostrými nehty, velké břicho a 4 nohy. Drak měl tvrdé šupiny, které měly černožlutou barvu a jmenoval se Drácnik. Drak si chtěl udělat zásoby na zimu, a proto útočil na Frenštát. Ničil domy, kostely svým mohutným ostnatým ocasem. Drak chrlil oheň a jedl lidi. Lidi se ho strašně báli. Lidé vzali vidle a šli na draka, jenže tím draka ještě více naštvali a on je svým ocasem pořezal, a proto lidé začali utíkat, ale jeden statečný voják tam zůstal a bojoval proti drakovi. Voják byl velký a silný a měl zbroj. V rukách měl házecí nože, štít a meč. Také měl helmu a jmenoval se Pavel Fojtík a byl nebojácný. Drak na něho zaútočil ohněm, Pavel se kryl štítem, když drak přestal, Pavel využil chviličky a hodil po něm nože, jeden nůž ho trefil do čela, druhým se ovšem netrefil, ale Pavel vzal meč, rozběhl se, skočil a probodl mu srdce. Drak spadl na strom a tím se strom zlomil. Pavel šel za ostatními lidmi a řekl, že porazil draka a lidé ho oslavovali jako zachránce.

Pavel Fojtík a Jiří Mladěnka, Filip Bartoň

 

Jak se víla Sněženka nemohla probudit

Byla jednou jedna víla jménem Sněženka. Víla měla otce krále, který ji měl rád. Ovšem také existoval král, který ji rád neměl. Ten se jmenoval Dračí král. Měl služebníka čaroděje jménem Kníže. Když šla víla spát, kníže ji začaroval kouzlem. Čaroděj řekl: „ Bubli- fuky- fuk.“ A princezna usnula v hradu, kde ji chránil drak Tříhlav. Proč asi Tříhlav. Myslíte si, že měl tři hlavy? Určitě ne, ale vždy si to přál, proto se tak jmenuje. Ten měl hlav přesně sto. Hrad byl téměř nedobytný a všude létali duchové. Princ Karel dlouho přemýšlel, jak se k víle dostat, až přišel na nápad, že použije tank. Tak šel za kouzelníkem, ať mu vykouzlí tank. Princovi se ovšem tank nelíbil, tak ho od kamaráda Mečíře vyměnil za Tengův meč. Princ se odhodlal za drakem a mečem ho uspal. To samé udělal se stráží a vzal si jeho oblečení. Šel za králem, který si myslel, že je to stráž. Potom se odhalil a bojoval s ním. Princ se přes krále dostal až k víle a od čaroděje jménem Kníže si vypůjčil knihu. Tam bylo napsáno, že pokud chce osvobodit vílu, musí vzít drakovo srdce a položit ho na srdce víly. Učinil tak, víla se probudila, zamilovala se do prince a žijí spolu šťastně až dodnes.

Lumír Tuček a Marek Kunc

 

O jarní víle, která ztratila klíč od jara

Jednoho dne se víla Sabina probudila a šla si zatancovat do lesa se zvířátky. Zatančila si se srnkou, zajíčkem, sojkou i se strakou. V kapse měla uschovaný klíč od jarní komůrky a jak tak tancovala, tak jí klíč vypadl z kapsičky! Zahlédla ho straka! Hned klíč vzala a odnesla ho rychle do svého hnízda. Víla dotancovala a šla se podívat do komůrky na jaro. Jenže před komůrkou zjistila, že klíč ztratila! A povídala:  „Musím ten klíč najít!“ Šla klíč hledat, ale nemohla ho najít. Šla kolem pařezů a potůčků, ale stále ho nemohla najít. Víla Sabina si říká smutně:  „Co když ten klíč spadl do potůčku? Vždyť ani neumím plavat.“ Vílu uslyšel vodník a hned se ptal, jestli víle nemůže pomoct. Víla ho laskavě poprosila, aby se podíval na dno potůčku. Vodník se vynořil a povídá: „Nikde ten klíč nemůžu najít!“ A víla povídá: „To nevadí, děkuji ti za pomoc, vodníku.“  A odešla za zajícem. Došla k zajíčkovi a ptá se: „Zajíčku, podíváš se prosím do tvojí nory, jestli tam nezapadl můj klíč od jara? Já ho nemůžu najít. “ Zajíček se s radostí podíval, ale klíč nenašel. Tak šla víla za sojkou a srnkou. Došla ke kamarádům a celá nešťastná povídá: „Moji milí kamarádi, neviděli jste můj klíč od jara? Ono je zavřené v komůrce a já jsem ten klíč ztratila.“ Srnka řekla, že klíč nikde neviděla, ale sojka povídala, že klíč zahlédla někde v hnízdě. Řekla, že se proletí lesem a zkusí klíč najít. Víla se srnkou čekaly, zatímco sojka hledala klíč. Co nevidět se sojka vrátila. Celá udýchaná vykládá: „ Klíč je u straky v hnízdě! Má ho tam schovaný.“ Tak víla utíkala k hnízdu. Prosila straku, ať jí klíč vrátí. Jenže strace se klíč moc líbil, tak krásně se třpytil a zářil. Nakonec jí ho straka dala a všechno dobře skončilo. Víla odemkla komůrku s jarem a jaro bylo po celém kraji. Zazvonil zvonec a pohádky je konec!

Dalibor Ott a Denisa Nováková

 

O tkaničce, která ztratila botu

Byla jedna tkanička, barevná a dlouhá, aby se vlezla do boty. Ta bota byla teniska, byla růžová a byl na ní nějaký holčičí obrázek. Jednoho dne v létě si holčička, která byla malá s černými vlasy, sundala v ZOO růžovou botu. Protože holčičku bota tlačila, tak si vzala jednu botu a tu růžovou botu tam nechala. Pak jedna opice si ji vzala a hrála si s růžovou botou. Ta malá opice byl vlastně samec a jmenoval se Radek. Přišli k němu oba rodiče a vzali mu růžovou botu a hodili ji k tygrovi a tygr ji hodil lvovi a lev se podivil, co je to za zvláštní věc. Pak ten lev tu barevnou tkaničku z té růžové boty vytáhnul a botu zahodil k žirafě. A ta žirafa si s tou botou umývala záda. A od té doby je tkanička bez boty. A za dlouhou dobu přišla do ZOO ta černovlasá holka, která hledala tkaničku a botu. Našla tkaničku, kterou si lev nabarvil na žlutou, ale lev jí nechtěl dát tu tkaničku. Holčička řekla, že to řekne paní vedoucí a lev jí tkaničku dal. Šla holčička k žirafě a zjistila, že tu botu má zničenou a nechala ji žirafě. A od té doby byla tkanička v jiné botě a byla moc šťastná.

Radek Skurka a Markéta Juříková

 

O jarní víle, která ztratila klíč od jara

V jednom lese žila jedna velká víla. Jmenovala se Evelína. Byla hodná a pomáhala lesu. Evelína měla klíč, který nosívala pověšený na řetízku kolem krku. A tím klíčem odemykala každý rok jaro. Jednou foukal strašně silný vítr a Evelíně klíček spadl z krku. Evelína si toho nevšimla, a tak když jednou chtěla odemknout truhlu s jarem, všimla si, že klíček jí na krku nevisí. Byla strašně smutná a šla klíč hledat. Prohledala celý les, ale klíček nikde nebyl. Evelína hledala všude, dokonce hledala i v jeskyni. Klíček tam byl, ale ona ho přehlédla. Vyšla z jeskyně, kde zrovna stála srnka s jeleny a ve sněhu se válel zajíc. „ Zvířátka, neviděla jste někde můj klíč od jara?“ „ Ne, neviděla“. Víla se zeptala: „ Pomůžete mi ho najít?“ A zvířátka odpověděla: „Ano, pomůžeme“. Všichni začali prohledávat les, ale klíč nikdo nenašel. Když vtom si šel zajíc lehnout do svého pelíšku v jeskyni. Lehl si do své mechové postýlky, když tu ho něco tlačilo. Podíval se a spatřil klíč. Hned běžel za vílou Evelínou. „Evelíno, našel jsem tvůj klíč od jara!“ „Děkuju ti zajíčku!“ Evelína si vzala klíč a odemkla truhlu s jarem. Všude začaly kvést květiny, na stromech vyrostly kaštany a žaludy. Jaro bylo zachráněno. A zazvonil zvonec a pohádky byl konec.

Renča Hrabovská a Verča Hrubišová

 

O létající květině a zakleté princezně

Bylo nebylo jedno království, ve kterém žila zakletá princezna. Měla dlouhé blonďaté vlasy a byla moc krásná. Byl tam ale zlý drak, který tu princeznu hlídal. Byla tam létající květina, která se jmenovala Tulipán. Jednoho dne přišel princ a jak princeznu uviděl, tak se do ní zamiloval. Drak se na prince naštval a vyzval ho na souboj. Ale princ ho přemohl. A pak se vzali. Na svatbu jim přiletěla létající květina a popřála jí hodně štěstí. Konec.

Tim Oslanec a Veronika Balcarová

 

Jak paní učitelka nechtěla chodit do školy

Byla jednou jedna paní učitelka, Sluníčková se jmenovala. Učila děti v 1.A a učila tam strašně ráda. Jednoho dne hodně dětí ve třídě "onemocnělo" a paní učitelka dostala strach, že do třídy přijde velký strašák jménem Bacil, kterého se všichni bojí. Když jednoho dne přišla do školy, tak ve třídě bylo jen 10 dětí. A každým dnem absence stoupala, až když ve třídě byly jenom 3 děti, tak paní učitelce došlo, že v 1.A řádil zlý Bacil. Vždy ráno u školního dvora si odchytil jedno dítě. Tak se paní učitelka začala bát chodit do školy. Když jednoho dne třída byla úplně prázdná, tak se paní učitelka odhodlala a řekla si, že se vydá děti hledat. Bloudila školními chodbami a volala: „Děti, kde jste?!“ Když najednou se na ni zpoza rohu vynořil zlý a strašlivý Bacil. Paní učitelka z toho málem omdlela, ale začala řvát o pomoc, i když jí to nebylo platné. Nakonec byla potichu a teď na ni spustil Bacil, že prý pokud chce své prvňáčky zase vidět, tak ho musí naučit číst a psát. Tak paní uč. Sluníčková tedy souhlasila a začala Bacila učit. Bacilovi to trvalo teda pěkně dlouho, než se to všechno naučil, ale zvládl to. Když tedy paní učitelka splnila svůj úkol, tak jí Bacil vzal a vedl ji temnými a starými chodbami, co vedly pod školou. A v té nejtemnější stál jeden obrovitánský pokoj, kde si všechny unesené děti hrály. Jakmile uviděly paní učitelku, oči se jim rozzářily radostí a utíkaly zpátky do třídy zase se učit. Jen Bacil byl teď strašlivě smutný, že bude zase sám, a tak mu paní učitelka Sluníčková navrhla, i když se strachem, aby pokračoval dále ve studiu s 1.A. Tak zazvonil zvonec a pohádky byl konec!

Anička Strakošová a Zuzana Vaňková

 

O létající květině a zakleté princezně

Bylo nebylo, za devatero horami, devatero řekami je velká a zakletá věž, kterou střežil velký a strašidelný drak. Nebyl to jen tak obyčejný drak, měl jen jednu hlavu a byl celý červený a měl obrovská křídla. Také velké žluté oči. Drak chrlil oheň a střežil tu věž, ve které byla zakletá princezna, která spala a čekala na svého zachránce. Držela v ruce květinu. Květina nebyla obyčejná, byla to květina hodná a štědrá. Jak princezna zjistila, že je květina létající, tak se květina nabídla, že jí pomůže utéct. Ale byl v tom „háček“. Drak ji nechtěl pustit ven, ale princezna s květinou se nedaly a vyletěly oknem ven. Drak letěl za nimi, ale princezna s květinou se schovaly do koruny stromu poblíž hradu. Drak je nenašel a odletěl. Princezna s květinou slétly ze stromu a šly do zámku, kde žijí šťastně až dodnes.

Vítek Vlček a Pavel Pupík, Michal Janda

 

O velikonočním zajíčkovi, který ztratil všechna vajíčka

Žil byl jeden zajíc ve velkém hnědém lese ve starém pařezu. Blížily se Velikonoce a zajíček se rozhodl, že nabarví vajíčka různými barvami, třeba růžovou, bílou, modrou nebo zelenou. Až je měl hotové, dal je do pěkného dřevěného proutěného košíku. A vyšel si do vesnice. Potkal v lese vlka. Jak uviděl zajíčkovy vajíčka, dostal na ně chuť a zajícovi je ukradl. Zajíček vyvázl jen tak tak. Šel tedy za medvědem Karlem. Našel ho v řeznictví, Karel byl totiž řezník. Prodával salámy, klobásy, maso a jitrnice. Jak medvěd Karel uslyšel, co se zajíčkovi stalo, svolal svoji tlupu a šli na vlka. Vlka hledali v lese, až ho našli v nejhlubší části lesa. Medvědi vlka obklíčili a začali mu vyhrožovat, že jestli nevrátí zajíčkovi vajíčka, tak půjde s nimi do řeznictví. Vlk celý vystresovaný dal medvědovi Karlovi vajíčka a Karel je dal zajíčkovi. Zajíček je rozdal všem ve vesnici a všichni slavili krásné Velikonoce. A vlk si už nedovolil na žádného zajíčka.

Natálka Kovaříková a Ondra Rucký, Adam Mihál

 

O hvězdičce, která spadla na zem

Hvězdička, která se jmenovala Natálka, spadla na zem, protože ji sfoukl hvězdný vítr. Hvězdička padala z velké výšky a padala dlouho. Při pádu svítila tak moc, že si jí všichni všimli. Potom spadla do rybníku mezi rybičky. Rybičky se jí vyptávaly, jak spadla, Natálka řekla, že ji sfoukl vítr. A zeptala se jich, jestli jí neřeknou nějakou radu. Rybičky řekly, že znají raka, který jí pomůže zpátky na oblohu a že bydlí kousek dál v potoku u malého kamínku. Natálka poděkovala za radu a vydala se na cestu. Natálka potkala myšku na břehu, která jedla sýr, který jí moc chutnal. A Natálka se jí zeptala, kde bydlí rak, myška odpověděla, že rak bydlí ještě kousek dál. Natálka opět poděkovala a šla dál. Potom Natálka našla raka a zeptala se ho, jak se má dostat zpátky na nebe. Rak Natálce řekl, že až zase bude foukat vánek, tak ten ji odnese zpátky na nebe. Ale Natálka nevěděla, co je to vánek, a tak se ho zeptala, a ten jí odpověděl, že je to takový malý vítr a ještě jí řekl, že bude znovu foukat za hodinu. Tak se musí dostat na nějaký vysoký kopec. Rak řekl, že jí na nějaký dovede. Tak se vydali na cestu, šli chvilku a dostali se na vysoký kopec. Když čekali na vánek, tak si povídali o tom, jak se Natálka dostala na zem. Po chvíli přiletěl vánek a byl to kluk. A zeptal se hvězdičky, co potřebuje. Natálka řekla, že chce zpátky na nebe a vánek ji tam odnesl.

Helenka  Vetešníková a David Konečný

 

O botě, která ztratila tkaničky

Jednou žila byla hodná bota, která uměla chodit a zavázat si tkaničky, ale jednou se bota ztratila a nevěděla kudy dál. Potkala poníka, který umí mluvit a řekl botě: „Co tu děláš?“ A botka řekla: „Já jsem se ztratila a nevím kudy dál.“ A proto požádal poníka o radu. Poník jí řekl, ať se vydá za sluncem, kde ho čeká nějaká holčička, které se ztratila botička a bylo jí smutno. Bota se vydala za sluncem a došla k malému domečku, ve kterém bydlela holčička. Bota otevřela dveře a uviděla tam holčičku, jak je ráda, že se bota našla, ale chyběly jí tkaničky. Bota se ale usmála, a tak jí ta holčička odpustila a byla ráda, že se hlavně vrátila. Holčička řekla botě, že jí koupí černé tkaničky. Od té doby botička už nikam nešla, byla ráda a zůstala na místě ve skříni šťastně až do rána.

Kačka Malíková a Martin Drha

 

O hvězdičce, která spadla na zem

Příběh začíná na nebi, kde hvězdička, která byla smutná, svítila spolu s ostatními hvězdičkami. Byla smutná, protože ji nikdo neměl rád, ostatní hvězdičky se s ní nebavily, protože byla menší než ony. Když ta hvězdička byla moc nešťastná, tak pořád přemýšlela, co by mohla udělat dobrého, aby se s ní ostatní hvězdičky bavily. Vzpomněla si, jak jim měsíček, když byli malí, povídal, že když spadne na zem hvězda, tak si při tom může člověk něco přát a vyplní se mu to. Hvězdička chtěla ostatním dokázat, že už není malá hvězdička, ale velká a statečná hvězda. Proto se rozhodla, že na tu zem spadne. Když padala, tak si jí všiml měsíček a ostatní hvězdy a všichni si řekli, že jí opravdu křivdili a byli na ni škaredí a ona je opravdu velká hvězda. Ten večer se šel projít jeden moc hodný a moc chudý pán a když uviděl padat hvězdu, tak si řekl, že je to opravdu krásná hvězda, a přál si, aby se mu už narodilo jeho dlouho očekávané miminko. A když přišel domů, tak našel vedle svojí ženy malého chlapečka. Hvězda byla šťastná, že udělala šťastným nejmíň jednoho člověka.

Niki Krejčí a Denisa Hanáková

 

O líném sluníčku

Bylo jednou jedno kulaté sluníčko, které bydlelo v mraku a mělo spoustu kamarádů. Ptáčka Mirka a Gábinku. Jednou šlo na procházku po mráčkách, taky na lesík. Ale taky mělo nepřátele, bleska Huga. A když šlo po cestičce, tak ho Hugo zastavil. Chvíli si s ním povídal, pak se rozzlobil a začaroval ho, aby bylo líné a už více nesvítilo. Jenže lidem na zemi se to nelíbilo a zavolali čarodějnici Elišku. Ta jim řekla, že to udělá, ale bude chtít zaplatit. Jenže čarodějnici se to nepovedlo a zavolala si posilu. Bylo to strašidlo Barbora. Společně sluníčko odčarovali. Sluníčko zase chodilo po cestičce a svítilo lidem na cestu.

Danda Uvírová a Jana Kalmusová

 

Jak chtěl drak sežrat Frenštát

Žil byl drak Jaroslav. Byl velký a chudý, měl rád děti a pořád se nudil. Bydlel v jeskyni v Ostravě. Jednoho dne se drak vydal na vandr. Letěl a letěl, až přiletěl do malého městečka jménem Frenštát. Drakovi se tam strašně líbilo, a tak se rozhodl, že ve Frenštátě zůstane. Jenže lidi ho tam nechtěli, tak po něm začali házet odpadky. Tak drak se naštval a začal šlapat po autech. Někdo do něho začal kopat, tak drak se rozhodl, že Frenštát sní. Hned začal ukusovat kusy domů, domy byly čím dál tím menší. Lidé začali utíkat, kromě jedné holčičky jménem Simonka. Když si jí drak všiml, sklonil k ní hlavu a řekl: „Ty se mě nebojíš?“ Simonka odpověděla: „Ne, chci být tvoje kamarádka.“ Tak si drak se Simonkou začal hrát. Simonka mu potom řekla, že by to měli uklidit. Tak drak si vyndal z břicha všechny věci, které sežral. Auta i domy opravili. A pak přišli lidi omluvit se mu a že by tam mohl zůstat, že není tak strašný, jak si mysleli. Drak omluvu přijal a zůstal tam. Potom se už nikdy nenudil, protože si pořád hrál se Simonkou a jejími přáteli. Potom zazvonil zvonec a pohádky byl konec.

Lukáš Blažek a Kristýna Chýlková

 

O líném sluníčku

Bylo nebylo nejlepší ráno na světě. Já jsem se nevyspal, protože jsem měl zlé sny. Vyšel jsem ven a slunce nikde. Asi vím, co je s tím sluncem. Je líné. Nechce svítit, protože ztratilo umělé zuby a nechce je najít. Ty zuby jsou totiž zářivé. Zašel jsem za ním, abych se ho zeptal, proč nesvítí. Říkalo, že bude svítit, když mu najdu zuby. Při pátrání po zářivých umělých zubech jsem zjistil, že je ukrad děd Vševěd. Když jsem se ho zeptal, proč je ukradl, řekl, že ztratil ty svoje. Pravil, že když mu je najdu, vrátí je. Když jsem objevil jeho zuby, on mi dal ty zářivé a já jsem je vrátil slunci. Slunce si je vzalo, ale řeklo, že svítit nebude, protože je líné. Tak jsem se naštval a pohrozil jsem mu, že když nebude svítit, zmlátím ho. A od té doby svítí slunce pořád.

Adam Janďourek a Lukáš Fajkus

 

O tkaničce, která ztratila botu

Žila byla jedna oranžová tkanička. Jmenovala se Žofka a byla veselá. Aby ne, když byla zamilovaná do tenisky Karla. Jednoho dne se však vše změnilo. Ztratila se!  Ale Karel nemohl nic dělat, byl totiž připoután k noze svého majitele. Ze šťastné tkaničky se stala nešťastná… Toulala se Frenštátem a volala: "Kde jsi Karle, miláčku." Toulala se, toulala, až zpozorovala vrtulník. Přivázala se k němu a čekala. Nějaký instinkt jí říkal, ať to udělá. Helikoptéra se odlepila od země a tkanička s ním. Vyletěli do oblak. Jelikož mají tkaničky velmi dobrý zrak, tkanička brzy zpozorovala na zemi svého milého Karla: "Karle, já jsem tady nahoře," volala Žofka. Ale Karel ji neslyšel. Skočila dolů přímo Karlovi do náruče a už se nikdy nerozloučili. Všechno dobře dopadlo.

Martin Kocián a Martin Siuda