Projektový den

Další projektový den nesl název Atomový den. Konečně nastala další skvělá příležitost, jak spojit učivo dějepisu, chemie, zeměpisu, výtvarné výchovy, českého a dokonce i anglického jazyka. V dějepise nám pan učitel ukázal různé fotky a obrázky o bombách, které byly shozeny na Hirošimu a na Nagasaki. V zeměpise jsme tato dvě místa umístili do mapy světa a zjišťovali si například námořní vzdálenost těchto dvou měst a spoustu dalších úkolů. Ve výtvarce jsme pak nakreslili obraz krajiny po shození bomby podle našich představ. V chemii jsme probírali technickou stránku obou bomb a v angličitně si pak překládali text o Hirošimě a Nagasaki do češtiny. V češtině jsme si přečetli, jak si představuje život po jaderné katastrofě Ray Bradbury v povídce Srpen 2026, a pak jsme se zamysleli, co by se nám asi honilo hlavou, kdybychom měli před sebou poslední okamžiky života. Opravdu se povedlo „vsoukat“ toto učivo do všech předmětů a krásně nám navazovalo na předchozí učivo. Každý se dozvěděl spoustu zajímavých informací. Bylo to příjemné zpestření učiva.

Poslední okamžiky

Kdybych stála na tom kopci a věděla, že umřu, že už nikdy nikoho neuvidím, tak bych byla nešťastná. Nikdy bych už nebyla s těmi, které mám ráda. A že už neprožiju nic jiného než smrt.

Moje první myšlenka by byla, že jsem nestihla něco, po čem toužím nejvíce, a to vdát se, mít děti a poděkovat mamince za to, jak se o mě starala, co vše pro mě udělala a jak mě vychovala.

Mrzelo by mě, že nejsem s rodinou, s kamarády, že nemám holku atd.

Bylo by mi líto, že jsem sám. Utíkal bych, sice by to nemělo smysl, ale utíkal bych.

Já bych se na to asi nemohl přestat dívat a asi by mi bylo líto, že nejsem s lidmi, které mám rád.

Jak kdybych jen tak stál na Javorníku a viděl bych, že nám ve Frenu vyrostl hřib, tak bych asi ztuhnul. A až bych se alespoň trochu rozhýbal, tak bych utíkal co nejdál. Litoval bych, že jsem neudělal hodně věcí, např. neudělal jsem si řidičák.

Já chci domů!!! Kde to bylo?! Doufám, že se nikomu nic nestalo. Ne, já nechci mít postižené decka! Nechci umřít tak mladá.

Já bych asi myslela na svou rodinu, že nejsem s nima. Myslela bych na krásné chvíle, které jsme prožili. Na můj domov a na tu krásnou ČR, ve které jsem žila.

Líto by mi bylo určitě to, že tam stojím někde sám před koncem. Možná, že by mě ten výbuch nějak záhadně obešel a já bych přežil. Ale to by nebylo fajné.

Moje poslední myšlenky a pocity by byly asi takové, že bych se rozbrečela. A bylo by mi líto, že zrovna nejsem s lidmi, kteří jsou mi blízcí, že jsem ještě nevystudovala, nedostala řidičák, nevdala se. Ale byla bych ráda za to, že jsem ten život prožila tak, jak jsem ho prožila, že jsem měla skvělé rodiče, úžasné bráchy a ty nejlepší kamarády.

No, asi bych se na to dívala. Na nic bych nemyslela. Prostě bych stála a nehýbala se. Vypnula bych mozek a čekala. Anebo je taky možnost, že bych začala řvát a utíkat pryč. Pak bych udělala nějakou blbost. Něco, co se nesmí a byla bych jak smyslů zbavená. Uvažovala bych nad tím, kde bych se měla schovat, nebo nad tím, kde je mamka a ségra.

Tak bylo by mi líto, že bych nebyl doma s rodinou, že jsem nikdy neřídil auto, nezajel tam, kde jsem chtěl být, že jsem nebyl s kamarády, že jsem neudělal ještě pár zásadních věcí, co by chtěl každý, ale nejvíc bych byl smutný z toho, že bych nebyl doma s rodinou.

Dny jsou sečteny… Vidím ho! A zrovna mi tak kručí v břichu. Už nikdy se nenajím. Zemřu hlady!! A už nikdy se nevyspím. No, i když…

Řekl bych si: „To né, já nechci umřít sám, nechci hnít zaživa.“ Asi bych brečel, že to budu mít za sebou. Mrzelo by mě, že se na to nemůžu dívat s blízkýma.

Jedna věc, která by mě napadla, kdybych spatřil atomový hříbeček, by byla, jak se ztama dostat živ a zdráv za jakéhokoliv rizika do bezpečí.

Týjo, to byl??? Kdybych třeba někde byla a naráz bych viděla ten výbuch a byla bych bez rodiny, to bych se totálně rozbrečela, že nemůžu být s rodinou. Tak bych je chtěla zachránit! Aspoň ať oni přežijou a můj pejsek. Nedokázala bych si představit, že umírají. Bylo by to hrozné. Oni by se báli o mě a já o ně. Nemohla bych utéct a nechat je tam. Prostě bych se sebrala a šla bych domů za nima.

Mrzelo by mě, že nemůžu být s rodinou, že jsem málo chlastal a že jsem se zapomněl rozloučit s kamarády.