Taková malá televizní příhoda

Jako každé ráno jsem si uvařil černou kávu, posadil se do svého oblíbeného ušáku a otevřel Ranní listy. Hned na úvodní straně mě do obličeje udeřil obrovský nápis: „VELKÝ VÝPRODEJ ZBRUSU NOVÝCH TELEVIZORŮ!!! KAŽDÝ SI U NÁS VYBERE, STAČÍ JEN PŘIJÍT.“ Přečetl jsem si tento krátký titulek aspoň desetkrát. Nemohl jsem uvěřit svým očím! Dlouho jsem si přál koupit si svůj vlastní televizor. Zanechal jsem svého ranního rituálu a běžel jsem si pro dobře ukryté prasátko se štítkem TELEVIZE. Prase se na mne dívalo smutnýma očima, jako by říkalo „NEROZBÍJEJ MĚ!“ Nemohl jsem se na něj dívat. Radši jsem mu na hlavu nasadil ponožku. Rozpřáhl jsem se kladivem a … ozvala se rána jak z děla. Prasátko se rozletělo na všechny strany a přitom se vysypaly všechny mé úspory. Zastrčil jsem si je do kapes a utíkal do obchodu.

Když jsem otevřel dveře, spatřil jsem ho. Stál tam na polici úplně osamělý. Nádherný televizní přijímač Tesla 4002 A. Nemohl jsem z něj spustit oči. Byl dokonalý, přesně jak jsem ho vídával ve svých snech. Vůbec jsem se nerozmýšlel. Vysypal jsem na pult všechny mé úspory a už jsem si to štrádoval i s mým novým televizorem domů.

Doma jsem netrpělivě rozřezal (teda spíš roztrhal) karton, v kterém se skrýval můj poklad. Opatrně, jako ten nejvzácnější poklad, jsem televizor postavil na stůl. Několik minut jsem si ho obdivně prohlížel. Když jsem se dostatečně vynadíval na jeho krásnou šedou obrazovku, napadlo mne, že bych ho mohl zprovoznit. Naneštěstí návod k použití jsem v tom spěchu zanechal v obchodě a už se mi zpátky vůbec nechtělo. Řekl jsem si, že to přece nemůže být tak těžké a že to určitě zvládnu. Ovšem to jsem se šeredně mýlil. Otevřel jsem zadní víko televizoru a začal jsem postupně vytahovat různé drátky, spojovat je a zase rozpojovat, v domnění, že je to zaručeně cesta k úspěchu. Když jsem byl se svým dílem hotov, zapojil jsem ten největší z kabelů do zásuvky. A to jsem neměl dělat. V okamžiku, kdy se kabel dotknul zásuvky, jsem dostal ránu jak z děla. Z mého drahého televizoru se začalo kouřit jako z komína a šlehaly z něj velké plameny. Pamatuju si jen, že jsem začal řvát jako šílenec, pak mne přemohla bolest a omdlel jsem. Probudil jsem se až ve špitále. Řekli mi, že mne našli mí sousedé na zemi u hořícího televizoru. Měl jsem prý štěstí, že jsem taky nechytl. Bolest nad ztrátou televizoru, která mě v tu chvíli zasáhla, byla neuvěřitelná. Nejen, že jsem přišel o své tak těžce vydřené peníze, ale dokonce jsem zabil i mé prasátko. Stal se ze mě vrah. Když mne propustili z nemocnice, nemohl jsem se vrátit domů, kde leží ostatky mého prasátka. Uchýlil jsem se proto pod nejbližší most.

Takto končí můj příběh, ovšem nemyslete si, že neradostně, ba naopak! Boj o přežití je zde velice krutý, ale aspoň nemusím myslet na svůj nádherný televizor a nebohé prasátko, kteří jsou navždy pohřbeni v mém starém domě.

Verča H.

Tranzistor Tesla

Hned ten den, co nám učitelka zadala úkol, že se máme zeptat prarodičů na jejich zkušenosti se starými elektrospotřebiči, jsem pelášil za babičkou a dědečkem. Babička postavila na čaj a začala vyprávět: „Tehdy, když se konalo Mistroství světa v ledním hokeji 1978 v Praze, se moje maminka se svou sestrou vydaly do tehdy hlavního města Československa. Už ani nevím, jak naši hokejisté dopadli, ale dodnes si pamatuji na dárek, který mi tenkrát dovezla.“ Babička se najednou zvedla z židle a dědeček ji přerušil. „To už jsi s vypravováním skončila?“ Babička si totiž vzpomněla, že ten dárek stále ještě někde má. A opravdu, vytáhla z šuplíku černý puk. „To je ono?“ zeptal jsem se babičky. „Ano,“ odpověděla. Já jsem ale namítal, že to je sice pěkný dárek, ale není to elektrospotřebič. Babička se jen pousmála a otočila kolečkem, které bylo na okraji puku. A opravdu, z puku se náhle stalo rádio. Babička mě opět zadržela a řekla, že to není rádio, ale že tomu říkali tranzistor, neboli „tranďák“. Babička povídala dál: „Když mi maminka věnovala tento dárek, říkala mi, že když v něm nebudu poslouchat hokej, dá ten zázračný puk mému bratrovi Vráťovi. Maminka byla totiž velký fanoušek hokeje. Já jsem hokej sice moc v lásce neměla, ale ten dárek se mi tak líbil, že jsem poslouchala úplně všechno, i hokej,“ rozplývala se babička nad dárkem. „Brávala jsem si ho všude. Na pole, když jsme šli orat brambory, dokonce i do potoka. Na puk jsem si ušila malinkou taštičku, abych ho nemusela nosit v kapse. Protože tenkrát hodně vysílali hokej, poslouchala jsem tedy hlavně tento sport. Řekla bych, že mi hokej tenkrát hodně přirostl k srdci. Jednoho dne, když se vysílalo hokejové utkání, neměla jsem tranzistor u sebe. Tak moc jsem ten zápas chtěla slyšet. V ten den jsem si uvědomila, že hokej není zas špatný sport. Naposledy jsme ho s dědečkem poslouchali, když naši kluci vybojovali v Naganu zlato.

Tento dárek se mi vryl do paměti navždy a pokaždé, když si na něho vzpomenu, připomene mi maminku.“

Marek