Dobrodružný příběh

Byl to obyčejný srpnový den. Vydaly jsme se k zřícenině nedalekého hradu. U zbytku hradní brány jsme našly kovovou destičku. Setřely jsme špínu a přečetly si letopočet 1888. Chtěly jsme ji odnést do městského muzea, ale byl v tom malý háček, půl destičky chybělo. Odnesly jsme půlku destičky do naší tajné skrýše a vydaly se zpět do hradu hledat chybějící půlku. Na hradě vládlo ticho a klid. Byla slyšet jen ozvěna našich kroků. Prošly jsme celý hrad, ale nic zvláštního jsme nezpozorovaly. Když už jsme se chtěly vrátit, spatřily jsme staré, oprýskané dveře, které vedly zřejmě do mučírny. Vešly jsme do temné komory a ucítily chlad a smrad zatuchliny. Najednou jsme slyšely bouchnutí dveří a něčí kroky, jenž utíkaly nahoru po schodech. Strašně jsme se vylekaly a začaly hledat nějaký zdroj světla. Když vtom našla Zuzka ve své značkové bundě staré, navlhlé sirky. Zatím Verča vyšmátrala dvě staré louče. Podařilo se nám zapálit jen jednu louč. A začaly jsme hledat nějaký otvor, kterým by jsme se mohly dostat ven. Jediná cesta ven byly staré ztrouchnivělé dveře, do kterých se stačilo jen opřít a samy vypadly. Rychle jsme vyběhly po schodech nahoru a začaly pátrat, kdo nás zavřel. Najednou po nás chňaply nějaké ledové ruce a ozval se skřehotavý hlas:,, Kde jste se tu vzaly a co chcete?“ Zuzka se chopila slova a řekla: ,,Tady ten hrad je přece i pro veřejnost a co tu vlastně děláte vy?“ Starý muž chvíli přemýšlel a odpověděl: ,,Já jsem tady kastelánem už skoro 40 let.“ ,, Promiňte, to jsme nevěděly. Hledáme tady druhou půlku kovové destičky, na které byl vyryt rok 1888.“ Chvíli bylo ticho a najednou pán vybuchl smíchem. ,,Děvčata omlouvám se! To jsem byl já, kdo vás zavřel ve staré mučírně. Myslel jsme si, že jste nějací vandalové, a tak jsem chtěl zavolat policajty! A k té druhé půlce. Já jsem ji taky hledal, ale 40 let, co tu jsem, nikdy jsem ji nenašel.

Rozloučily jsme se s kastelánem a slíbily jsme, že ho zase někdy přijdeme navštívit. První půlku destičky jsme si nechaly ve své skrýši na památku starého hradu. Chodívaly jsme pravidelně za kastelánem. A DOUFALY JSME, ŽE DRUHOU PŮLKU DESTIČKY NĚKDY NAJDEME.

Verča H. a Zuzka

Byl to obyčejný srpnový den. Vydali jsme se k zřícenině nedalekého hradu. U zbytku hradní brány jsme našli kovovou destičku. Setřeli jsme z ní špínu a přečetli jsme letopočet 1888. Naše spolužačka Lenka věděla, že v tom letopočtu vládl zemi král Šalamoun. Zkřížil Lipicána s dalšími plemeny koní a vyšlechtil nejstrašnější plemeno Hafling. Jejich prodejem vydělal strašlivé jmění. „Jirko, všude se povídá, že král Šalamoun měl schovaný poklad.",,Jasně, kdybychom ho našli, mohli bychom si postavit hřebčín a chovat haflingery." Tak čtveřice kamarádů vešla do hradu a hledali. Lenka vešla do temné chodby a ...,,pomóóóc pavouci". Martin se ničeho nebál, a proto šel do sklepení on. Uviděl tam 20 dveří a zavolal kamarády. Všichni tam vešli a zavřely se dveře a na neštěstí tam začala téct voda. Ty dveře jsou na nějaký kód... Přemýšleli a namačkali 1888. Ano, rychle. Vběhli tam a zavřeli za sebou dveře. Ty jo!! ,,To je vážně ta hromada ze zlata?" vypravila ze sebe Denča. ,,Ano, našli jsme poklad krále Šalamouna. Šli k pokladu a Jirka zakopl o kámen. Otevřely se dveře ven z hradu a běželi pro pomoc a celý poklad si přesunuli do obrovitého trezoru a za týden přijely buldozery a Avie a začali stavět hřebčín, kde budou chovat hafoše (a taky přispěli velkou částku na charitu).

Barča a Denča H.

Byl to obyčejný srpnový den. Vydal jsme se ke zřícenině nedalekého hradu. U zbytku hradní brány jsme našli kovovou destičku. Setřeli jsme špínu a přečetli si letopočet 1888. Zaťukali jsme na bránu a v bráně se otevřelo malé okno. V něm se objevil zachmuřený stařík a zeptal se, kdo jsme. Petr nás představil a zachmuřený stařík nám řekl, ať jdeme dál. Šli jsme tedy za ním. Stařík, který se nám představil jako Parzamel, nás vedl do hradu. Před jednou místností se zastavil, otevřel dveře a pobídl nás, ať jdeme dál. Vešli jsme dovnitř a před námi se objevila vysoká a široká místnost. Parzamel nás posadil na pohovku a šel udělat čaj. My jsme pořád zírali kolem sebe a nemohli jsme uvěřit, jaké je to tu velké, a usoudili jsme, že by nás nikdy nenapadlo, že v takovém zříceném hradě může byt tak nádherná místnost. Mezitím Parzamel uvařil čaj a donesl nám ho. Posadil se a chvíli si nás prohlížel a pak z ničeho nic nám začal vypravovat nějaký příběh. Ten příběh byl o jedné dívce, která se jmenovala Corinder, která se dostala k moci. Všichni občané ji neměli rádi, protože kdo se jí nepodřídil,toho zavřela do hladomorny. Tak ubíhaly roky kruté nadvlády a Corinder shromáždila kolem sebe pár dobrých vojáků, kteří ji poslouchali. Corinder chtěla ovládnout celý svět, ale to se jí nepovedlo. Corinder zemřela při úplňku, kdy se jí jeden chudý farmář vloupal do ložnice a tam ji udusil. Podle legendy se praví, že každý úplněk se objeví na hradě a straší tu. Jak Parzamel dořekl, všichni jsme se na něho dívali a nechápali jsme, proč nám to zrovna říkal. Tak se Tomáš zeptal, jestli se tu někdy objevila. Parzamel se pousmál a řekl, že se o tom může přesvědčit dneska. Všichni jsme se s hrůzou na sebe podívali a vyhlídli jsme z okna. Na obloze zrovna vycházel Měsíc. Všichni jsme se na sebe s hrůzou podívali a otočili jsme se ke staříkovi, ten tam už ale nebyl. Vyjekli jsme a rychle jsme se postavili. Když vtom začala strašlivá bouře a do toho začal foukat vítr. V okně se objevila ženská postava, která se postavila a šla k nám. My jsme poznali, že to bude asi Colinder a bez váhání jsme otevřeli dveře a začali utíkat. V půli chodby se opět objevila postava stejná jako ta v okně. Otočili jsme se a chtěli se vydat na útěk druhou stranou, jenže žádná chodba tam už nebyla, ale byla tam pouze zeď. Nám bylo jasné, že se chce Colinder pomstít za svoji smrt. Už byla pouhé dva metry od nás, už vytahovala z pod košile nějakou dýku, už byla u nás a stála nám tváři v tvář. Když vtom mávla rukou a udeřila.... Najednou jsme se probudili a zjistili, že to byl pouze sen. Bylo nám ale divné, že se nám zdál všem ve stejnou dobu a dohodli jsme se radši, že na to zapomeneme a hradu jsme se vždy vyhýbali obrovským obloukem.

Radek S.

Byl to obyčejný srpnový den. Vydaly jsme se k zřícenině nedalekého hradu. U zbytku hradní brány jsme našly kovovou destičku. Setřely jsme špínu a přečetly si letopočet 1888. Najednou se destička začala rozkládat. Rychle jsme ji pustily na zem a opatrně jsme se vzdalovaly. Deska se proměnila v auto značky Lamborghiny a bylo na něm napsáno 1888. Auto se rychle proměnilo na robota, který měl asi 12 m na výšku a řekl: ,,Musím najít zážehnici a zachránit celou galaxii." „Musím vás dovézt domů a jít bojovat s Megatroyem. Přiletěl na Zem a chce získat zážehnici.“ Jeli jsme po cestě a narazili na Megatroye. Čmelák, to je to auto a robot, nás vysadil na silnici a proměnil se v robota a vrhl se na Megatroye. Čmelák zvítězil a jeli jsme zase domů. V mém pokoji jsme našly zážehnici, o které mluvil Čmelák. Vykoukly jsme z okna a Čmelák opět bojoval s Megatroyem. Hodily jsme mu kostku a on ji zapíchl do hrudi Megatroye. Byl konec. Megatroye jsme už nikdy neviděly a Čmeláka taky ne.

Denda N. a Markéta

Byl to obyčejný srpnový den. Vydali jsme se ke zřícenině nedalekého hradu. U zbytku hradní brány jsme našli kovovou destičku. Setřeli jsme špínu a přečetli jsme letopočet 1888. Hned jsme si řekli, že musíme zjistit, co s tím souvisí. Běželi jsme pryč z hradu po palouku a viděli jsme chalupu, co vidíme každý den, ale tentokrát byla opuštěná. Běželi jsme do chatrče. Vešli jsme, byly zavřená všechna okna a v zemi byl zabodnut nůž od krve. Najednou jednomu klukovi, jmenoval se Jason, něco spadlo na rameno. Podíval se na rameno a uviděl kapku krve. Strašně se lekl a řekl kámošovi Jackovi, že má na rameně krev a pomalu se oba podívali nahoru a tam viděli vesničana, který měl podřízlé hrdlo a byl oběšen. Strašně rychle začali utíkat pryč, ani se neohlédli, běželi přes les a hned se začalo ochlazovat. Jason si všiml, že se stmívá a zařval: „Dělej, už se stmívá, poběž!“ Jack odpověděl: „Nemůžu, něco mě drží a stahuje mě to, pomoc!“ Jason mu běžel pomoci, že ho vytáhne, ale stáhlo je to oba. Objevili se na nějakém ostrově. Nevěděli kde jsou, oba naštěstí byli zkušenými skauty. Udělali si stan a rozdělali ohýnek, ale neuměli lovit. O půlnoci něco Jason slyšel, tak se šel podívat ven. Vyšel ven a z houští ho něco chytlo a uneslo. Ráno se Jack vzbudil a viděl, že Jason je pryč a hned ho šel hledat. Prošel celý ostrov a když ho nenašel, šel dovnitř ostrova, procházel houštím a pak uviděl jeskyni a slyšel křik. Vběhl tam a uviděl Jasona. Byl svázaný a Jack ho odvázal. Ale do místnosti vstoupil nabuchany borec PTAKOPYSK. Jack začal řvát: „Nech nás, my ti nic neuděláme!“ a tak se skamarádili. Ptakopysk jim vyprávěl příběh o armádě velkého vojevůdce Zarmona. Zarmon chtěl ovládnout Svět, jenže ostatním se to už nelíbilo a chtěli zaútočit. Vydalo se 500 lučištníků a 350 lidí. Proti nim stála ohromná přesila 5000 barbarů, 200 lučištníků a 2 katapulty. Zarmon jejich armádu úplně rozprášil. Uplynulo 10 let. Ptakopysk jim řekl proroctví, že musí jít do války a řekl jim, že musí jít do tábora krále Teromona. Došli do tábora a Teromon řekl, že se mají vyzbrojit a jít do války. Přišli na pláň, Teromon zařval útok a vyběhl, ale hned na něho skočil tygr a rozerval mu ruku. Teromon tygra zabil, bitva byla u konce. Teromon vyhrál Jack a Jason se vrátili domů.

Jirka, David Kvarda a Tomáš H.

Byl to obyčejný srpnový den. Vydali jsme se ke zřícenině nedalekého hradu. U zbytku hradní brány jsme našli kovovou destičku. Setřeli jsme špínu a přečetli si letopočet 1888. Věty jsme ale nepřečetli, protože slova byla psána latinsky. Prohlédli jsme celou zříceninu a když už jsme to skoro vzdali, objevili jsme jednu knihu. Měli jsme štěstí, protože to byla česky popsaná kniha. Ta kniha skrývala příběh o jednom žebrákovi, který přemohl krutého a nelítostného krále jménem Abraham. Žebrák se jmenoval Martin. Martin žil jako žebrák, kterému nikdo nedal ani tu nejmenší almužnu. Jednoho dne Martina překvapili verbíři. Naverbovali ho na lučišníka. Když přišla bitva, Martin a ostatní vojáci vždycky vyhráli. Abraham jmenoval Martina na velitele posádky. Jednou Martin uviděl Abrahamovu dceru a zamiloval se. V noci se vždycky potají scházeli. Jedné noci je uviděl vesničan. Hned spěchal za králem a všechno mu vyzvonil. Abraham zavřel Martina do vězení a svoji dceru zavřel do nejděsivější a nejtmavější místnosti na hradě. Martin ve vězení mohl udělat jen jedno. Zavolal hlídače, ať jde k němu, že mu něco ukáže. Když k němu hlídač přišel, Martin hlídače omráčil, vzal mu klíče, odemkl si, vzal si meč a rychle běžel nahoru. Tam překvapil Abrahama v trůnním sále. Martin se s ním střetl a porazil ho. Abraham mu řekl, kde je jeho dcera. Martin si vzal klíče a vysvobodil svou milou. Abraham přepadl Martina, ale Martin do něj skrz na skrz prorazil meč. Martin si vzal Abrahamovu dceru. Abrahama nechal spálit a popel hodit do moře.

Lukáš 
 

Byl to obyčejný srpnový den. Vydali jsme se ke zřícenině nedalekého hradu. U zbytku hradní brány jsme našli kovovou destičku. Setřeli jsme špínu a přečetli si letopočet 1888. Byly tam podivné znaky a Jan se dotkl jednoho z nich. Po bráně se rozlila zajímavá hmota a začala ho vtahovat do svého nitra. Jan se snažil chytit desky, ale neudržel se. Neznámá hmota ho vtáhla do sebe. „Kde to jsem?“ řekl Jan. Po nějaké chvíli ho hmota vyvrhla na neznámém místě. Vedle něj nestál hrad, ale pomník. Na pomníku bylo napsáno: zde stál kdysi dávno hrad. Z nedalekého lesa se ozval podivný zvuk. Šel se podívat, co to byly za zvuky. Náhle z lesa vyjel zvláštní stroj. Uháněl vysokou rychlostí. Více si Jan nevšiml, protože ho někdo uhodil zezadu do hlavy. Omdlel a probral se druhý den. Zjistil, že má svázané ruce i nohy. Pokusil se vstát, ale bolest mu to nedovolila. Zařval bolestí a za chvíli k němu přistoupily zvláštní bytosti. Měly velké oči, špičaté uši a z hlavy jim trčely malé růžky. Jejich prsty byly špičaté. Místo nohou měly dva disky. Promluvily k Janovi zvláštní řečí, ale Jan jim trochu rozuměl. Rozvázali ho a odvedli do zajímavé místnosti. Na něčem, co vypadalo jako obrazovka, mu ukázaly, že jejich vojska chtěla napadnout modrou planetu (naši zemi). Jan se jich zeptal proč. „Protože potřebujeme modrou planetu k našemu přežití, naše planeta se rozpadá.“ Jan se ptal: „Proč nás chcete vyhladit? Můžete s námi žít v soužití, nám nebude vadit, že s námi bude žít nový živočišný druh.“ „NE!!! Je nás moc a na vaši planetu se všichni nevejdeme. Buď vy nebo my.“ Poté ho opět uhodili do hlavy. Když se probíral, byl opět na Zemi. Jeho kamarádi už tam nebyli. Ještě ho bolela hlava, ale vzpomněl si na to, že je planeta v ohrožení a nevěděl, co má dělat. Nedaleko něj stála telefonní budka, ale neměl žádné peníze. Rozeběhl se do nedalekého města. Ale přišel pozdě, ufoni začali zabíjet lidi. Otočil se a začal utíkat zpátky na hrad. Ufoni si ho všimli a začali ho pronásledovat. Ufonští vojáci jsou mnohem větší než ti, se kterými se setkal poprvé. Jan utíkal, jak jenom mohl. Nakonec se mu povedlo doběhnout ke zřícenině, rychle seběhl do sklepení. Skryl se v jedné komnatě. Našel tam kostru vojáka, který měl na sobě uniformu. Jan prohledal kapsy a našel list papíru, na kterém bylo napsáno: boj proti mimozemským vojskům byl úspěšný. V ruce držela kostra zajímavou pušku. Když ji Jan vzal do ruky, vytvořilo se na Janovi brnění. Najednou se propadl strop v chodbě a skočil do ní ufon. Jan vystřelil ze zbraně a trefil ufona do hrudi, ten padl k zemi, byl mrtev Jan se zaradoval. Vyšel z hradu a začal střílet po ufonech, ale za každého, kterého zabil, se objevilo pět dalších. Nakonec přiletěla mateřská loď ufonů a z ní vyletěla letka ufonských stíhaček. Jan byl v koncích. Ufonské stíhačky měly obrovskou palebnou sílu. Jan jich sice několik sestřelil, ale jeho štít nevydržel. Jan padl, poslední záchrana lidského druhu byla zabita. Lidský druh byl vyhlazen. Jan se probudil celý zpocený. Oddychl si, že to byl jen sen. Nic z toho se nestalo.

David a Tomáš B.